Londýnské rabování, loupení a pouliční násilnosti bezprizorní mládeže, které teď možná inspirovaly i noční žháře aut v německých městech, by nás měly upozornit na některé omyly progresivní ideologie. Z divokého tance nočních tlup totiž vyzařovala ohromná nakažlivá radost z totálního ničení, ale zároveň všudypřítomné kamery zachytily i mladíky, kteří si v rozmlácených obchodech zkoušeli značkové oblečení, čímž potvrdili komunistický manifest, že instituce soukromého vlastnictví je vlastně krádež a vyvlastnění správné. Ale Lenin by z nich radost neměl. Chtěl vyvlastnit celý svět a anarchii ani lumpenproletariát neuznával. A zloději, jak vidno, instinkt vlastnit velmi ctí a uznávají. Mají jen nepatrné pochyby o majiteli.
O samé lidské přirozenosti nás však Rousseau a Freud poučovali, že je nevinná a andělská, prvobytný nezkažený člověk, nedotknutý civilizační represí.
Tu nezkaženou lidskou duši si sociální ideologové vypůjčili z křesťanského učení, ale tu druhou stránku člověka – náklonnost ke zlému, tu z duše vytáhli a umístili do společnosti, ať už chápané jakkoli. Můžeme jistě souhlasit, že dítě, které prožije nešťastné dětství, se v dospělosti s vysokou pravděpodobností bude vrhat na svět, ale neměli bychom popírat, že je zlo mnohem univerzálnější, záhadnější a inklinace vrozená.
Zločin není sociálně podmíněn, i když v patologickém prostředí bují, jinak by neexistovali zločinci mezi zámožnou a vzdělanou vrstvou. A tihle bídníci ničili s radostí dokonce vlastní chudé prostředí a nevrhli se třídně na své bohaté sousedy. A také bychom neměli popírat paradox, že i nejhorší amorální prostředí dětských ústavů, totalitní represe a koncentráků "produkovalo" občas morální giganty.
Naštěstí, pokud se nechceme dohadovat o podstatě zla, máme ještě v živé paměti, kdy normální dospělí, rodiče, učitelé, policisté, soudci tvořili neformální konfederaci civilizované společnosti zdravého rozumu. Ještě před padesáti lety existoval konsenzus, normativ, čili sdílené a vyžadované společenské hodnoty o tom, jak má vypadat slušná společnost. Liberální levice nejen povýšila (absolutisticky) jedince nad společnost, ale učí (anarchicky) popírat autoritu (s výjimkou politické korektnosti tolerance), ospravedlňuje antisociální chování ve jménu protestu či z důvodu sociální deprivace a ochraňuje zločince univerzálními lidskými právy, která v praxi znamenají nízké tresty.
Taková je naše dnešní krize. Neprosadímeli autoritu společenského respektu, morálku sebeomezení a sebekontroly, nebudeme-li potírat anarchii individualismu a egoismu, nezačnemeli používat společenské stigma, zůstane nám jedině holá barbarská moc, po které bude většina čím dál víc volat. A s ní zanikne svoboda. Ano, i represe je potřebná, protože ti, kteří chtějí, jak jsme viděli v londýnských ulicích, také mohou, jestliže je nikdo nezastaví.
Dnes ale potřebujeme novou politickou korektnost etikety a slušnosti, která není umělou ideologií, protože rezonuje s tím, co každý člověk v hloubi své duše moc dobře ví.
Alexandr Tomský; nakladatel a politolog
|
|
Vytisknout článek | Odeslat článek emailem |
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2024 design, kód: Jan Holpuch nejml. |
RSS 2.0 |