články

Evropská dluhová krize vrátila do módy slovo konkurenceschopnost. Hlavní roli hraje na vyjednávání české vlády o státním rozpočtu i na krizovém summitu eurozóny. V obou případech se vytváří zdání, že je to statek, který se dá snadno koupit. Stačí jen do ekonomiky nalít dost velký balík peněz, a vypadnou z ní žádané a přitažlivé nápady, zboží nebo služby. Je to falešná iluze ospravedlňující rozhazování miliard.

Evropská unie je v prosazování té iluze neúnavná, a asi právě proto jako celek ve světové konkurenci jen ztrácí. Strukturální fondy, přes které se už několik desítek let přerozděluje z výkonného severu na ležérní jih, rozdíly v ekonomickém výkonu a civilizační úrovni za tu dobu nejen nezmenšily, ale naopak prohloubily. Přesto je na scéně další verze téhož modelu.

Velký čin

Evropští politici byli před čtvrtečním krizovým summitem pod tlakem, že se od nich čeká dějinný počin zachraňující upadající eurozónu. A protože nebyl po ruce silný nápad, sáhlo se alespoň po silných slovech. Dohodli se, že předlužené Řecko dostane nejen další půjčky přímo z ostatních zemí měnové unie, ale navíc se výhradně pro ně vymyslí nový "Evropský Marshallův plán", který by měl "realokovat do Řecka peníze ze strukturálních fondů EU a podpořit konkurenceschopnost a růst". Evropská komise dostala na summitu za úkol "mobilizovat všechny zdroje, aby byla schopna zajistit Řecku výjimečnou technickou asistenci při implementaci jeho reforem". Na Evropský Marshallův plan tak přispějeme i my.

Už samotný odkaz na program, jímž Američané přispěli na obnovu poválečné západní Evropy, zní jako parodie. Evropa byla tehdy v troskách a vděčná za cokoliv. Společnost byla rozvrácená a zničená válkou, ale právě proto v ní byla touha dostat se z toho a začít dělat něco nového. Podobná energie byla ve střední a východní Evropě po pádu komunismu. Nejsilnější tam, kde byl útlak nejsilnější. Pobaltským zemím se v devadesátých letech tak dařilo právě díky obrovské touze dostat se z postruského marasmu. V takové atmosféře dokážou chytré investice rychle zvýšit schopnost země uspět ve světové konkurenci. Několik poválečných desetiletí je také poslední zlatou érou Evropy.

Komu není pomoci

Současné Řecko je úplně jiný příběh. Není ani zničené, ani chudé, ani ambiciózní. Je relativně bohaté, zhýčkané a zkorumpované. Lidé zvyklí na to, že za sezení na vrátnici si běžně vydělají 182 tisíc měsíčně, se těžko lákají na to, že teď by měli být akční, něco vymýšlet a tvořit, aby si vydělali na životní úroveň nižší, než byla ta před bankrotem. Řekové chtějí platy jako Němci a Skandinávci, nechtějí ale žít a pracovat jako oni. "Chtěl bych vzkázat německým daňovým poplatníkům, že dnes investovali do nového, jiného Řecka," prohlásil v projevu k národu premiér Jorgos Papandreu. V čem se změnilo, už nějak zapomněl říct. Řekové nepřijímají eurozónou žádané škrty a reformy s žádnou pokorou, jaká byla k vidění třeba v Lotyšsku. Němečtí daňoví poplatníci si jistě vzpomenou hlavně na transparenty s hákovými kříži velmi populárními na demonstracích v Aténách.

Cosi jako Marshalův plan EU provozuje v Řecku už přes 30 let. Řecko bylo a dodnes je jedním z největších příjemců peněz z evropského rozpočtu. Dostává mnohem víc než my, Slováci i Poláci. V absolutních částkách, přepočtu na jednoho obyvatele i jako podíl na HDP. Výsledkem je jen stále upadající konkurenceschopnost. Proč by to zrovna teď měly další dotační miliardy změnit? "Záchrana už teď bude permanentní. Měli říct, že už nám na dluh nedají jediné euro. Místo toho nám dali do rukou peníze, abychom vyráběli další deficity," říká řecký exministr financí Stefanos Manos. Podobné návyky panují i v dalších zemích na jižním křídle eurozóny. Takže kolektivizace dluhů, jak trefně říká zakládání přerozdělovací unie německý ekonom Hans-Werner Sinn, přijde Němce až na 137 miliard eur ročně, tedy pět procent jejich HDP. Tak vysoký hospodářský růst není ani výkonné Německo schopné dlouhodobě udržet. Takže země by v transferové unii v podstatě permanentně chudla. Jaké společenské pnutí to asi v Berlíně vyvolá, není těžké odhadnout. Sjednocení země přišlo za 20 let na 1,2 bilionu eur a vášně budí dodnes. Stejná částka by se na jih eurozóny poslala za osm let. Dotace do bývalé NDR dodnes stojí 60 miliard eur ročně, do Řecka a spol. by šel dvojnásobek. Šance, že se jih za permanentního penězovodu ze severu postaví na vlastní nohy, je téměř nulová. Proč by to dělal?

Nové řecké silnice za německé peníze touhu po řeckých věcech nezvýší. Stejně jako naši konkurenceschopnost nespasí Věcmi veřejnými žádaných 14 miliard na nové silnice.

Peníze pomůžou k úspěchu jen tomu, kdo ví, co chce a jak toho dosáhne.

Lenka Zlámalová; analytička Lidových novin

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.