ENEN CZE
===

články

Martin Tománek: Selhal v Latinské Americe Washingtonský konsensus?

Mezinárodní politika č. 7/2011, 25.07.2011

publikováno: 25.07.2011, čteno: 4437×

 

Často se uvádí, že Washingtonský konsensus a "neoliberalismus" vedly v Latinské Americe k růstu chudoby, nerovnosti, nezaměstnanosti a neformální ekonomiky napříč celým kontinentem. Tato politika údajně prostřednictvím privatizace a volného obchodu obohatila několik málo lidí na úkor všech ostatních, zvýhodnila nadnárodní společnosti na úkor malých a středních domácích podniků a vedla k tomu, že latinskoamerické vlády daly přednost splácení dluhů před sociálními výdaji. Poměrně často se rovněž setkáme s názory, že reformy Washingtonského konsensu byly zemím vnuceny na základě systému "one size fits all" Spojenými státy americkými, Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a prezidenty, kteří uplatňovali nedemokratické metody vlády. Jako ukázkový příklad selhání této rozvojové strategie bývá uváděna Argentina, která na přelomu let 2001 a 2002 zbankrotovala.

I přes nespornou atraktivitu této konspirační teorie má zmíněný pohled jednu chybu. Není to totiž z velké části pravda. To, co selhalo především, není Washingtonský konsensus nebo velmi vágně a nejasně definovaný termín "neoliberalismus", ale vlády latinskoamerických států.

Co je a co není Washingtonský konsensus

"Washingtonský konsensus" je termín, který mnoho lidí používá, ale ve skutečnosti jen málokdo ví, co přesně znamená. Je smutným faktem, že bývá velmi často dezinterpretován, a dokonce démonizován.

Původ Washingtonského konsensu leží v dluhové krizi, která zasáhla země Latinské Ameriky začátkem osmdesátých let minulého století. Mnozí ekonomové soudili, že musí nastat radikální změna v podobě opuštění státem řízeného protekcionismu. O rozsáhlém tažení za modernizací vypovídá i fakt, že v průběhu osmdesátých let začala měnit svá stanoviska dokonce i Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a karibskou oblast (ECLAC), někdejší horlivý zastánce strukturalistických teorií zdůrazňujících státem řízenou industrializaci.

Autorem Washingtonského konsensu je britský ekonom John Williamson, který vytvořil seznam deseti bodů, jež obsahovaly ekonomickou ortodoxii zemí OECD, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Seznam byl zahrnut do podkladů pro konferenci, kterou uspořádal Institute of International Economics, washingtonský think-tank, jenž zorganizoval shromáždění zákonodárců z Latinské Ameriky. Cílem konference bylo ukázat Washingtonu, že se Latinská Amerika reformuje a zaslouží odpuštění dluhů.

V tabulce je uvedeno všech deset bodů konsensu. Ze seznamu jsou patrné dvě věci. Za prvé, Washingtonský konsensus nebyl vytvořen jako rozvojová strategie. Faktem je, že většina z deseti bodů jsou základní principy ekonomického managementu, které se těší širokému konsensu ve světě. Je proto vhodné chápat jej spíše jako seznam nejlepších praktik než propracovanou strategii rozvoje. Za druhé, Washingtonský konsensus nepodporuje neoliberalismus, jestliže ten definujeme jako monetarismus a minimální stát. Mnoho lidí patrně překvapí bod číslo dva, který doporučuje podporovat školství, zdravotnictví a infrastrukturu. Kdo by to u Washingtonského konsensu čekal? Se samotným termínem "neoliberalismus" jsou navíc spojeny dva zásadní problémy. První problém spočívá v jeho definici. Ekonomická teorie tento termín nezná, tudíž se patrně jedná o politologický termín. Politologové Manfred Steger a Ravi Roy například poukazují na to, že "neoliberalismus" je spíše široký a obecný koncept, který má mnoho variant. Za druhé, slova "neoliberalismus" a "neoliberál" bývají velmi často užívána v pejorativním smyslu. Zejména akademická sféra by se tedy používání tohoto termínu měla striktně vyvarovat.

 

Tabulka: Deset bodů Washingtonského konsensu

Argentina jako největší selhání Washingtonského konsensu?

Argentina byla svého času uváděna jako příklad vzorové ekonomiky, která se transformuje podle doporučení Washingtonského konsensu. Výsledek je dobře známý. Bankrot na přelomu let 2001 a 2002 a strmě stoupající počet lidí žijících pod hranicí chudoby. Co se stalo?

Vraťme se nejprve do roku 1990. Argentina se potýkala s více než dekádu trvajícím obdobím negativního hospodářského růstu. Růst HDP na obyvatele dosahoval v letech 1975 až 1990 průměrně minus 1,4 % ročně. Inflace v tomto roce dosáhla více než 1300 %, když předchozí rok byla dokonce na úrovni téměř 5000 %. Vláda tedy ztratila důvěryhodnost. Po dlouhém období špatného ekonomického managementu dospěli argentinští politici k závěru, že jedinou cestou, jak se vyhnout opakujícím se krizím, je vzdát se nezávislé měnové politiky. Prezident Carlos Menem tedy uzákonil tzv. Convertibility Law, jehož cílem bylo obnovit ekonomickou stabilitu a důvěru tím, že vláda nebude moci tisknout libovolně peníze a znehodnocovat měnu (peso), jak činila mnohokrát v minulosti. Argentinské peso tak bylo navázáno na americký dolar v poměru 1:1. Současně s tímto zákonem Argentina provedla řadu reforem, přičemž mnoho z nich korespondovalo s Washingtonským konsensem.

Jednoznačným úspěchem fixního měnového kurzu, tedy navázání pesa na dolar (v režimu currency board), bylo zvládnutí inflace. Ta se v roce 1991 ještě pohybovala v desítkách procent, nicméně již v roce 1994 byla na úrovni přibližně čtyř procent a o rok později necelá dvě procenta.

Mexická krize v letech 1994 až 1995 ale odhalila slabé stránky argentinského systému. Ekonomové Světové banky, MMF a různí nezávislí analytici identifikovali tři základní: velké deficity rozpočtu, rigidní trh práce a relativní uzavřenost argentinské ekonomiky. Platí, že pro úspěšnost fixního měnového kurzu je nezbytná fiskální disciplína. Argentina však v období, kdy platil Convertibility Law, tzn. v letech 1991 až 2001, rozhodně nevedla zodpovědnou rozpočtovou politiku (bod č. 1 Washingtonského konsensu). Když vezmeme v úvahu všechny zdroje výdajů, byl průměrný deficit rozpočtu v tomto období vysokých 4,1 % HDP. Obzvláště slabým místem byl tzv. Coparticipation Law, který vládě ukládal poskytovat značné finanční prostředky provinciím. Hospodaření provincií ale bylo dlouhodobě deficitní. V pozadí tohoto zákona a neschopnosti jej reformovat byl velmi starý spor mezi federální vládou a provinciemi.

Představitelé MMF a Světové banky opakovaně varovali argentinské autority, že laxní rozpočtová politika v zemi s rigidním měnovým kurzem je téměř sebevražedná. Problém nicméně nebyl řešen, zejména z politických důvodů. Kombinace fixního měnového kurzu, absence dalších důležitých reforem, které by odstranily defekty v ekonomice a externí šoky (bankrot Ruska, devalvace brazilské měny při současném posilování dolaru) nakonec vedly k vážné ekonomické krizi, která vyústila v bankrot na přelomu let 2001 a 2002. Ústředním bodem tohoto vývoje byl bezesporu Convertibility Law, který nakonec vedl k silnému nadhodnocení argentinské měny, jež zapříčinilo ztrátu konkurenceschopnosti argentinských podniků na mezinárodních trzích. O nadhodnocení svědčí fakt, že peso ztratilo během dvou měsíců přibližně dvě třetiny své hodnoty.

Navzdory mnoha tvrzením prováděla Argentina politický mix, který vážně porušoval doporučení Washingtonského konsensu, konkrétně body 1 (fiskální zodpovědnost) a 5 (konkurenceschopný měnový kurz). Pouze dodejme, že Convertibility Law byl čistě argentinský vynález. V zájmu zachování objektivity je však důležité uvést, že v jednání s Argentinou chyboval také MMF. Fond měl především více tlačit na prezidenta Menema, aby vedl zodpovědnou fiskální politiku a neměl být tak nadšeným obdivovatelem jeho režimu. Dále neměl poskytnout druhou záchrannou půjčku, se kterou souhlasil pod nátlakem argentinského ministra hospodářství Dominga Cavalla. Pouze tím oddálil nevyhnutelné. Rovněž jeho trvání na restriktivní politice situaci nezlepšilo, právě naopak. Přestože MMF svým jednáním přispěl ke krizi, nebyl její příčinou.

Obviňování cizích aktérů z vlastního ekonomického neúspěchu lze pochopit. Argentinským voličům byla na počátku reforem přislíbena stabilita, růst a prosperita. Místo toho ztratila řada lidí práci, životní úspory a dočkala se značného poklesu příjmů a životní úrovně. Za těchto okolností je mnohem jednodušší, a jistě velmi lidské, nalézt cizí viníky tohoto debaklu. Těmi se stali především Washingtonský konsensus, "neoliberalismus", zahraniční banky, nadnárodní společnosti a Mezinárodní měnový fond. Platí ovšem to, co prohlásil někdejší argentinský prezident Eduardo Duhalde: "Nikdo nenese za krizi větší zodpovědnost než Argentina sama."

Washingtonský konsensus neselhal, ani se nevyčerpal

Washingtonský konsensus jako takový neselhal, ani se nevyčerpal. Jedná se o souhrn politik, které v praxi uplatňují zodpovědné vlády po celém světě. Pro transformující se ekonomiky může být nicméně velmi těžké jej realizovat. Deset bodů konsensu totiž označuje spíše cíl než cestu k tomuto cíli. Přestože například hovoří o finanční liberalizaci, neříká nic o tom, jakým způsobem a v jakém časovém horizontu má být provedena. Nevýhodou je rovněž fakt, že nemůže brát v úvahu jedinečné podmínky daného státu. Toho musí být schopni samotní reformátoři.

Latinská Amerika ve druhém desetiletí 21. století

Mezi mediálními analytiky a některými akademickými pozorovateli panuje obecný názor, že Latinská Amerika od konce osmdesátých let minulého století přijala moderní kapitalismus a provedla hluboké reformy, když prováděla tržně orientovanou ekonomickou politiku podle Washingtonského konsensu. Realita je ale odlišná. Ekonomické reformy provedené v devadesátých letech a v průběhu prvního desetiletí 21. století byly zastaveny ještě předtím, než došlo k transformaci Latinské Ameriky v konkurenceschopný region. Ekonom Sebastian Edwards v této souvislosti používá označení "fractured liberalism" neboli rozbitý liberalismus, který má poukázat na nedokončené reformní úsilí, které často postrádá kontinuitu.

Většina latinskoamerických zemí patří ve skutečnosti mezi nejvíce regulované, zdeformované a protekcionistické země na světě. Regulace jsou často tíživé a daně příliš vysoké na to, aby podporovaly podnikatelského ducha. Až na vzácné výjimky zůstávají instituce extrémně slabé, vlastnická práva nejsou chráněna adekvátně a dostatečně. Vlády zůstávají velmi velké a neefektivní, v řadě případů neschopné poskytovat základní služby včetně kvalitního vzdělání. V mnoha zemích je velmi obtížné založit firmu. Řada malých a středních podniků nemá přístup k potřebným úvěrům.

Výše uvedené neznamená, že nebyly provedeny žádné reformy. Během devadesátých let většina zemí do určité míry zredukovala tíživé regulace, byrokracii a vyvinula úsilí k omezení korupce. Téměř všude byla snížena dovozní cla, došlo k částečnému uvolnění regulace v oblasti podnikání a finančního sektoru. Latinské Americe nelze upřít tři významné úspěchy. Za prvé se řada zemí navrátila k demokratické vládě, ačkoli můžeme vyjadřovat pochyby o kvalitě těchto demokracií. Za druhé, region, který byl kdysi synonymem pro špatný ekonomický management a ekonomické krize, dosáhl základní makroekonomické stability. A za třetí, některé vlády si uvědomily, že bohatství národa vytvářejí podniky, a nikoli stát. Přestože v žebříčku Doing Business, který hodnotí kvalitu podnikatelského prostředí, Latinská Amerika jako celek v mezinárodním srovnání zaostává, jsou u některých zemí patrná zlepšení.

Latinskoamerické země ovšem čelí řadě problémů a výzev. Současný boom cen komodit, který stojí do značné míry za ekonomickým úspěchem zemí Latinské Ameriky, poněkud zakrývá naléhavou potřebu reforem. Vlády by si měly rovněž uvědomit, že každý boom jednou skončí. Největší nebezpečí ale představují populističtí lídři, kteří nabízejí voličům jednoduchá řešení složitých společenských problémů. Tato řešení jsou zpravidla založena na antikapitalismu, nacionalismu a protekcionismu. Taková cesta nicméně v dějinách žádný národ k prosperitě nepřivedla. Země Latinské Ameriky se nacházejí na důležité křižovatce. V následujících letech proběhne mnoho voleb, které určí, jestli se státy vydají venezuelskou cestou úpadku, nebo chilskou cestou k moderní ekonomice. Důležitý bude v tomto ohledu povolební vývoj v Peru.

Zdroje:

Edwards, Sebastian. 2010. Left behind: Latin America and the false promise of populism. Chicago: The University of Chicago Press.

Naím, Moisés. 2002. "The Washington Consensus: a damaged brand." Financial Times, 28. října 2002.

Reid, Michael. 2007. Forgotten continent: The battle for Latin America’s soul. New Haven and London: Yale University Press.

Steger, B. Manfred a Roy, Ravi K. 2010. Neoliberalism: a very short introduction. New York: Oxford University Press.

Veigel, Klaus Friedrich. 2009. Dictatorship, Democracy, and Globalization: Argentina and the Cost of Paralysis, 1973–2001. Pennsylvania State University Press.

Williamson, John. 2004. A short history of the Washington consensus. Institute for International Economics.

Martin Tománek, nezávislý investiční analytik

VytisknoutVytisknout článek Odeslat článek emailemOdeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.

---
© Centrum pro ekonomiku a politiku 2005-2019
design, kód: Jan Holpuch nejml.
RSS 2.0 RSS ­