články

Odboráři se snaží vzbudit dojem, že se zasazují o práva a důstojné podmínky nejslabší a nejvíce ohrožené části společnosti. Dokola opakují naučené fráze, jak ničivý dopad budou mít vládní reformy na důchodce a rodiny s dětmi. Když ale náhodou promluví upřímně, přiznají, že jim jde hlavně o vlastní privilegia a moc. Prosazují si výsadní postavení jako jakákoliv jiná zájmová skupina, ať už jsou to myslivci, nebo lékařská komora. "Třeba v Dánsku i lidé, kteří nejsou v odborech, přispívají na činnost, která se týká kolektivního vyjednávaní. Oni samozřejmě nemusí, ale potom, když se propouští…," rozhovořil se předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek v rozhovoru pro LN. "Když mají odbory sílu, tak nadiktují zaměstnavateli, koho má propustit a koho ne. (...) A samozřejmě že se propouštějí neodboráři. Proč by skupina, která tu sílu má, měla dovolit, aby z ní byl někdo propouštěn? To je omyl Nečase a všech, že vy furt tvrdíte: neodborář má mít stejné možnosti. No on je mít nikdy nemůže, když proti němu působí profesní skupina," pokračuje předák bez skrupulí.

Zvláštní smysl pro rovnost

To je zvláštní smysl pro rovnost. Bohumír Dufek by si představoval, že v práci budou dvě kasty zaměstnanců – normální občané zaměstnanci a pak odboráři. Lidé vyššího postavení. Dufek žádá speciální odborářská práva, která jsou pro ostatní zaměstnance nedostupná. Pokud by se odboráři stali majiteli těchto privilegií, rychle by se vyřešil jejich problém s klesajícím zájmem o členství v nich, a tím pádem politické moci. Kdyby měl pan Dufek speciální práva a moc, pak by s ním jistě premiér Petr Nečas musel vyjednávat s jinou pokorou. Odbory jasně ukazují, že jim jde o jejich vlastní moc. Chovají se jako každá jiná zájmová skupina. To je naprosto legitimní. Je kýč dělat z nich obránce slabých. Sdružovat se do skupin je základní právo. Speciální skupiny by ale neměly mít žádná speciální práva. Do skupin se lidé přirozeně sdružují, aby měli větší vyjednávací sílu, nikoliv proto, aby si přes členství otvírali cestu ke speciálním právům. Odboráři nejsou jedinou skupinou, která cíleně pracuje na jejich posilování. Podobným stylem si před lety myslivci vylobbovali výsadu vstoupit do každého lesa, ať patří komukoliv. Žádný jiný občan toto právo nemá. Cestou k výsadě je vstup do mysliveckého spolku. Stejně tak by v logice Bohumíra Dufka mělo být vstupenkou k imunitě proti propuštění členství v odborech.

Sociálno, to jsme my

Ideové koncepty sociálně tržního hospodářství a sociálních práv otevřely odborářům obrovský prostor. Oni dosadili sebe za garanta sociálna. Slova odborářský a sociální chápou jako synonyma. Jejich představa se postupem času v Evropě a částečně i v Americe stala součástí formálních i neformálních pravidel.

Když se přijímala Lisabonská smlouva, Británie se snažila za každou cenu vyjednat výjimku z Evropské charty základních práv, která je její nedílnou součástí, právě kvůli obavám z posílení odborářských práv. I nám se bude hodit právě kvůli nim, nikoliv nárokům sudetských Němců. V samotné chartě a její kapitole Solidarita, která zakládá široká sociální práva, se slovo odbory ani jednou neobjeví. Jsou tam ale rozsáhlé pasáže popisující, na co všechno mají právo zaměstnanci, třeba aby je vlastník jejich firmy informoval, když se ji chystá prodat nebo spojit s jinou. Alternativou slova zaměstnanec je tam "jejich reprezentant" a tam si odbory automaticky dosazují samy sebe a ve většině evropských společností je to dávno součástí tradic a pravidel, která přežívají z průmyslového věku, kdy odbory ještě mluvily za velkou část zaměstnanců. Proto se odboráři všude tolik brání zřizování rad zaměstnanců, které by na nich byly nezávislé. Cítí v nich nepříjemnou konkurenci.

Odborářská privilegia jsou vykoupena diskriminací konkrétních společenských skupin.

Většinou mladých lidí na startu pracovní kariéry. Nejčastěji se to projevuje rozdílnými pravidly v zaměstnání. Nejostřeji jsou viditelná v jižní Evropě, především ve Španělsku, které má nejvyšší nezaměstnanost z Unie. Insideři se těší z jistot pracovních smluv s dlouhými výpovědními lhůtami a odstupným. Ve Španělsku dostane ten, kdo má trvalou pracovní smlouvu, za každý odpracovaný rok 45 dní odstupného. Po osmi letech v práci můžete prožít rok volna na účet bývalého zaměstnavatele. V jisté chvíli ale už byla situace neudržitelná, a tak se zavedly krátkodobé kontrakty. Firma musí dát člověku trvalou smlouvu až poté, co u ní odpracuje tři roky. Takže mnoho mladých lidí dostane po dvou letech a 364 dnech výpověď a začíná znovu. K trvalé smlouvě se všemi privilegii se nemusí nikdy dostat. Tak vypadají odborářská privilegia v reálném životě. Dnes je módní vidět diskriminaci na každém kroku. Bylo by zajímavé, jak by se zachoval český Ústavní soud, kdyby až k němu někdo porušení rovného přístupu kvůli speciálním právům dotáhl.

Lenka Zlámalová, analytička LN

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Doposud nebyly vloženy žádné komentáře.