články

Proč je důležité číst knihy amerického libertariánského politologa Charlese Murrayho?

Protože v nich odhaluje chyby, které ve Spojených státech postupně zničily sociální i vzdělávací systém a dramaticky poškodily nejchudší vrstvy. A hlavně proto, že americké chyby teď opakujeme i my.

Murray je ten typ sociologa, kterého většina profesních kolegů nesnáší: znovu a znovu dokazuje, že praktický instinkt obyčejných lidí z nižší střední třídy je schopen lépe vycítit ducha doby, než to umějí titulovaní experti z univerzit a státní správy. Aco je ještě horší – jeho argumentaci se zatím nikomu nepodařilo vyvrátit.

Dnešní postrach akademických sociologů se narodil v roce 1943 na americkém středozápadě, ve venkovské a celkem chudé iowské rodině. Navzdory poněkud výtržnickému mládí projevil nejen talent, ale i houževnatost, a dosáhl ve srovnávacích testech takových výsledků, že po absolvování střední školy dostal stipendium na Harvardu. Vystudoval tam historii, následoval doktorát z politologie na další prestižní univerzitě – MIT v Massachusetts. Úporná snaha nespokojit se jen s obecně přijímanými výklady jevů a hledat i jejich další možné příčiny mu však přinesla spoustu nepřátel a nejspíš mu i zabránila v akademické kariéře, ke které měl slibně našlápnuto.

Nestal se tedy profesorem na velké univerzitě a dokonce i ministerstvo zemědělství za vlády Ronalda Reagana vzalo zpět nabídku pracovního místa, když úředníci zjistili, o jak kontroverzní osobu se jedná. Murray tedy působil v různých soukromých výzkumných centrech, napsal desítku knih a stovky studií a do důchodu odchází jako jeden z nejznámějších a také nejnenáviděnějších amerických sociologů.

Pak přišla pomoc – a začalo být zle Ve svém prvním velkém díle LosingGround (Ztráta pozic) z roku 1984 se zaměřil na americkou válku proti chudobě a její výsledky. Oco šlo? Po skončení druhé světové války žila téměř třetina amerických rodin pod oficiální hranicí chudoby, ale prakticky nikdo tomu nevěnoval pozornost. Prostě se předpokládalo, že to patří k životu. Během následujících 20 let pak došlo k obrovskému pokroku. Počet chudých lidí se rychle zmenšoval a i ti, kdo chudými zůstali, si většinou výrazně polepšili. Navzdory tomu, že federální vláda vyčleňovala na jejich podporu jen minimální prostředky. Pak ale přišla 60. léta, problém byl shledán nepřijatelným, prezident Johnson vyhlásil válku chudobě, kongres vydal miliardy dolarů, vznikly nové úřady a desetitisíce míst sociálních pracovníků, komunitních organizátorů a koordinátorů pomoci…a situace chudých se přestala zlepšovat.

Přestože se výdaje i počty profesionálních bojovníků proti chudobě zvyšovaly exponenciálně, byl počet chudých i jejich situace v roce 1984 horší než o 20 let dříve. O těchto výsledcích se ovšem nemluvilo. Mezi vzdělanými lidmi – v zásadě bez rozdílu politické orientace – vládlo přesvědčení, že správnou cestou vpřed je více federálních miliard a více pracovníků. A vedle toho se psaly hororové příběhy o starých dobách, kdy vláda proti chudobě skoro nic nedělala. Pravicoví politici sice zpochybňovali, jaký nárůst sociálních programů si může Amerika dovolit, ale i oni dál věřili, že masivní sociální programy chudým pomáhají.

Murrayho vystoupení znamenalo šok a studenou sprchu. Nejenže na datech přesvědčivě doložil zhoršování situace, ale ještě prokázal, že na vině jsou právě sociální programy. Analyzoval několik variant alternativních možností vývoje a zjistil, že i v případě té nejpesimističtější by nejchudší vrstvy dosáhly bez nových sociálních programů lepšího postavení než s nimi.

Není těžké si představit reakci, jakou kniha vyvolala. Prodalo se jen asi 30 000 výtisků, zato se začalo mluvit a psát o tom, že údajný sociální darwinista Murray chce chudým pomoc odepřít. A že je zapotřebí se před takovým extrémistou mít na pozoru.

Ti, kdo knihu otevřeli (postupně jich přibývalo), zjistili, že proti Murrayho argumentům nelze vznést silnou námitku. Murray se svou obvyklou důkladností podrobně rozebírá různé složky života, snáší statistické údaje z různých zdrojů a dokazuje, že si chudí nepolepšili v žádné oblasti. A ukazuje také příčiny. Před vyhlášením války proti chudobě měly nižší vrstvy svou důstojnost, držely při sobě a bojovaly o lepší budoucnost pro své děti. Jenže pak přišly sociální programy, které je motivovaly k takovému chování, které bylo dlouhodobě destruktivní. A sociální pracovníci začali dětem z chudých rodin tvrdit, že pokud se jim ve škole nedaří, je to chyba společnosti a že být celý život na podpoře vlastně není nic špatného. "Autoři sociální politiky začali u nižších tříd podporovat chování, kterým by u sebe a svých dětí hluboce pohrdali," tvrdí Murray.

Oběť a lenoch Mladí muži se tedy přestali starat o děti, které plodili, a přestali se ženit s jejich matkami. Mladé dívky přestaly vidět těhotenství v nezletilosti jako problém. Hoši i dívky ztratili ochotu vstupovat do mizerných zaměstnání (přes které se mnoho jejich rodičů vypracovalo), a ztratili i ochotu ztrácet čas studiem nebo podrobovat se školní kázni. Něco takového nedokážou sebevětší prostředky vykompenzovat. Každý sociální program totiž vyžaduje určitou morálku a určité chování "klientů". Českým čtenářům stačí připomenout některé skupiny potřebných, jimiž prostředky "protékají" k majitelům hracích automatů nebo exekutorům, aniž by z toho měly jakýkoliv užitek.

Murray také ukazuje, že nejhorší dopad měly sociální programy na chudé černošské obyvatelstvo. Z programů vyrovnávání příležitostí těží jen černošské vyšší třídy, zatímco životy chudých se rozpadají. V řeči statistik to znamená dramatické snížení pravděpodobnosti, že chudý Američan tmavé pleti bude mít oba rodiče, že dokončí školu a že najde práci. Anaopak zvýšení pravděpodobnosti, že skončí ve vězení nebo bude zabit ve válce gangů. Přitom do zahájení velkých sociálních programů 60. let černoši většinovou společnost rychle doháněli.

To mělo dramatický dopad i na americké školství. Přesvědčení, že mizerné výsledky některých černých studentů nejsou důsledkem nedostatečné píle, ale diskriminace, vedlo k tomu, že školy snížily nároky. Nejprve pro černé a portorikánské žáky, později pro všechny ostatní. Přestala se vynucovat kázeň a systém vyučování se postupně rozpadl.

Murray opakovaně a jasně říká, že vina za tyto děsivé důsledky programů nemůže být kladena "klientům". Lidé se chovají racionálně, a jsou-li pravidla nastavena ve prospěch destruktivního jednání, přizpůsobí se. A proč autoři programů nastavili podmínky právě takto? Protože moudrost elity převážila nad názory obyčejných lidí. Ti vesměs od začátku věděli, že za problémy žádného konkrétního člověka není možné vinit systém a že pokud tomu někdo uvěří, bude tomít nedobré následky. Měli vyzkoušeno, že se jen málokomu podaří zbohatnout, ale pokud je někdo většinu života příjemcem podpory, jedná se o lenocha a podvodníka. Věděli, že když to studentovi ve škole nejde, měl by se v první řadě začít pořádně učit. Vládní úředníci, univerzitní profesoři a novináři proti tomu tvrdili, že na vině je společnost a tuto vinu je třeba finančně kompenzovat.

Charles Murray ovšem nikdy nezpochybňoval tu nejlepší motivaci profesionálních pomahačů. V tom se výrazně liší třeba od paralelní ekonomické školy veřejné volby, která rozborem stejných situací dokládá, že zaměstnanci státních sociálních programů ve skutečnosti velmi efektivně dosahují svých cílů – maximalizace rozpočtů a nových pracovních míst pro příslušníky vyšších tříd, a že skutečné zlepšení situace chudých tedy fakticky není v jejich zájmu.

Naproti tomu se Murray pokouší najít zákonitosti, na kterých by bylo možné založit lepší sociální programy. V první řadě je podle něj zapotřebí připustit, že žádný program nebude dokonalý, že každý bude do určité míry zneužíván a bude nějakou skupinu lidí motivovat ke škodlivému jednání. Programy mají být podle Murrayho realizovány i za takovou cenu, neměly by se prý ovšem zastírat jejich negativní stránky. Přednost by také měla dostat spíše ta opatření, která jsou spíše lokálního charakteru, skromnější, časově limitovaná a dobře kontrolovatelná. Jenom na místní úrovni – připomíná Murray – je totiž možné rozlišit, kdo pomoc skutečně potřebuje a komu naopak škodí.

Pohleďte na zvon Pokud můžeme knihu LosingGround označit za vyhlášení války intelektuální elitě, pak další dílo The Bell Curve (Zvonová křivka) napsané o deset let později ve spolupráci s harvardským profesorem psychologie Richardem Herrnsteinem, lze považovat za její hlavní bojovou linii. Autoři se v ní rozhodli rozdrtit předpoklad, že se všichni lidé rodí se stejnými schopnostmi. Stejně tak rozdrtili i další rozšířenou pověru, že rozdíly ve schopnostech jsou dané výchovou – a nakonec i názor, že pokud dvě etnické skupiny dosahují různých výsledků, musí to být důsledkem diskriminace. Vyvrátili tedy právě ta přesvědčení, na kterých stojí celé moderní sociální zákonodárství, včetně sociálních, antidiskriminačních i vzdělávacích programů.

Murray a Herrnstein nashromáždili obrovské množství materiálu, probrali nejrůznější alternativní vysvětlení, vyvrátili potenciální námitky – a formulovali několik poměrně jednoduchých tezí.

Za prvé. Různé lidé mají různé mentální schopnosti. O těchto schopnostech hodně vypovídají IQ testy. Za druhé. Čím vyšší mentální schopnosti člověk má, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude v životě úspěšný – při studiu, při vydělávání peněz, v manželství, při výchově dětí nebo třeba v tom, že se z něj nestane zločinec. Za třetí. Mentální schopnosti se během života mění jen velmi málo, pokud vůbec. Za čtvrté. Jsou z podstatné části dány geneticky. Mohou být do určité míry ovlivněny rodinnou výchovou, ale vzdělávací programy se ukazují jako naprosto neúčinné.

Výsledkem těchto zjištění je doporučení, aby cílem politiky nebylo dosažení rovnosti, ale takového prostředí, v němž každý člověk může dosáhnout maxima svých možností.

Reakce potrefených na sebe nenechaly dlouho čekat. Murray se dočkal nálepky minimálně nezodpovědného člověka, který by si měl své názory nechat pro sebe, jiní v něm rovnou objevili rasistu. Už kvůli jeho sympatiím vůči testům IQ. Od 60. let totiž převládal názor, že dosahují-li různé skupiny lidí v nějakém testu různých výsledků, je chybná metoda měření. Připustit, že rozdíly by mohly být způsobeny něčím jiným než diskriminací, bylo pokládáno za extrémně nekorektní. Americký nejvyšší soud dokonce vydal rozsudek, v němž omezil přípustné používání IQ testů. Ovšem právě s výsledky IQ testů Murray a Herrnstein pracují nejvíc (i když zdaleka ne jen s nimi).

Největší kritiku však samozřejmě oba autoři schytali za tvrzení, že mentální schopnosti lidí různých ras nejsou stejné. Mezi Asiaty je statisticky významně více inteligentních lidí a statisticky významně méně hloupých lidí než mezi bělochy. A totéž platí také o bílé a černé populaci. Pokud se najde černoch s vysokou inteligencí, má statisticky vyšší šanci dosáhnout vysokého vzdělání a postavení, než běloch se stejným IQ, dokazuje kniha.

A emoce samozřejmě vzbudil i poznatek, že mentální schopnosti Američanů klesají, protože ženy s vysokým IQ se častěji věnují kariéře a mají tudíž méně dětí.

Jak jsou lidé šťastni Přijít s něčím takovým za vrcholící politické korektnosti přesahovalo všechny meze. Vyšly desítky knih, které se pokoušely Murrayho teze vyvracet, ale žádné se to nepodařilo. Americká psychologická asociace vytvořila speciální pracovní skupinu, která se měla s tezemi nenáviděného sociologa vypořádat – ale ani té se nepodařilo je vyvrátit.

V loňské knize ComingApart, kterou sám Murray označuje za svou poslední, ukazuje, že v Americe vzniká nové třídní rozdělení, hlubší než jakékoliv předešlé. V dobách, kdy záleželo hlavně na penězích, byli chytří a schopní lidé ve všech vrstvách a třídy se promíchávaly. Na začátku 21.století máme novou vyšší třídu, která je inteligentnější, vzdělanější, pracovitější, bohatší a zdravější než zbytek populace. Žije v izolovaných čtvrtích, má jiný životní styl a jiné ideály – a nemá žádný soucit se zbytkem populace, jejíž životy se pod vlivem chybných sociálních, hospodářských a ekologických regulací rozpadají. Rozpadá se americká společnost, jak vypadala posledních 200 let a snižuje se šance vést šťastný život.

Čímž se dostáváme k tomu, na čem závisí lidské štěstí. Murray v přednášce On hapinessofpeople identifikoval čtyři podmínky potřebné k tomu, abychom mohli svůj život považovat za dlouhodobě šťastný: pevná rodina, přátelé nebo fungující sousedská komunita, náboženství (nebo filozofie, která jej nahrazuje) a práce, která nás naplňuje. Hmotné zabezpečení je důležité, pokud nám pomáhá vést takový život. Sociální programy, které se pokoušejí kteroukoliv z těchto institucí nahradit, se nakonec ukážou jako destruktivní.  

Petr Hampl; sociolog, působí na Vysoké škole ekonomie a managementu

Vytisknout článek	Odeslat článek emailem

Komentáře k příspěvku

Počet komentářů: 5, poslední 21.04.2013 18:37

21.04.2013 18:37 | Podobné chyby se staly i v Anglii (miladaXXX)

23.04.2013 11:57 | Reakce ? (Jiří Grigar)

23.04.2013 12:09 | A jeste jeden (Jiří Grigar)

23.04.2013 12:12 | Oprava odkazu (Jiří Grigar)

05.06.2013 14:59 | tiskovina Referendum (Bartizal)